Nemocná želva

Úvod:

Nemocná želva – strašák všech chovatelů. Na tomto místě budu postupně názorně ukazovat, jak léčit nemocnou želvu, a prakticky půjde o technické návody léčení v návaznosti na ŽELVÍ LÉKÁRNIČKU, kde jsou popsány hlavně léčebné přípravky a dávkování. Nejtěžší bude sehnat potřebný materiál na názorné ukázky, neboť to je většinou podmíněno reálně nemocnou želvou.

Toho, čeho se každý chovatel (nejen suchozemských želv) děsí, je nemocné zvíře – v našem případě želva. Ještě horší jsou hromadné nemoci a epidemie, což naštěstí není tak časté a jedná se spíše o výjimky při nedodržení karantény a zavlečení nějaké nemoci zvenčí (nově pořízenou želvou nebo ve venkovním výběhu jiným volně se pohybujícím zvířetem).

Mezi nejčastější lehké nemoci patří již tradičně začervení, a to většinou celé chovné skupiny. Prvotní nákazu nám zanese do chovu již zmíněný nový jedinec nebo některé jiné zvíře. Želvy s oblibou pojírají trus, a to nejen mezi sebou, ale i od domácích a jiných zvířat (kočka, pes...) včetně ptačího trusu. U těchto zvířat je vysoká pravděpodobnost, že jsou začervená, hlavně když jde o volně žijící zvířata. Možnost nakažení určité želvy je pak dílem náhody, a vzhledem k tomu, že želvy většinou žijí na menším prostoru, je přenos na další jedince jen otázkou času. V těchto případech musíme odčervit celou skupinu. Jak? To se dočtete v ŽELVÍ LÉKÁRNIČCE.

V horším případě postihne našeho miláčka nějaká jiná nemoc či problém, jenž není tak lehké vyléčit a hlavně diagnostikovat. Správně odhadnout nebo zjistit nemoc, jakou želva trpí, není nic jednoduchého, a přizná to leckdy i odborník veterinář, který si prostě neví rady. Apaticky se chovající želva – tak to může mít tisíc důvodů a v konečné fázi nemusí jít ani o nemoc!

Její občasné apatické a hodně spavé chování je často zaměňováno za nemoc, přičemž v podstatě jde jen o období, kdy si želva potřebuje odpočinout. Jde o útlumové období, kdy zvířata odpočívají určitou část roku ve snížené aktivitě. Projevuje se to u všech druhů bez ohledu na to, zda ten či onen druh zimuje, nebo ne. Mylně se všichni domnívají, že pořízením "nezimujícího druhu želvy" budou mít doma celoročního atleta.

Zářným případem je například Geochelone pardalis (želva pardálí), u nás tak hojně nabízená a chovaná jako pet želva. I ona dokáže klidně 2 měsíce v roce usilovně odpočívat a projevovat se minimální aktivitou. Například želvy z Madagaskaru, jako Pyxis arachnoides a Geochelone radiata, dokáží v roce na 2–3 měsíce utlumit aktivitu na minimum, upadají do částečného spánku a projevují žádnou nebo jen minimální aktivitu. Vylezou například jednou za 14 dní, něco málo sní a vrátí se na stejné místo na dalších několik dní.

Začínající chovatel, který není poučen o tomto chování, si leckdy může myslet, že jeho želva je vážně nemocná – vždyť má přeci "nezimující druh", a proto si ji vlastně zakoupil! Většinou jejich chování ve vnitřních chovech není způsobeno teplotami, protože jedinci, kteří mají na výběr mezi teplotním rozhraním během dne (20 °C v ochlazovně a 45 °C pod lampou), se zdržují v nejstudenější části nebo někde v rohu a vyloženě si odpočinek užívají. Majitel mezitím vyloženě trpí, s hrůzou běží s želvou k veterináři, když zjistí, že má "parkující" želvu.

Veterinář (často neznalý problému želv, případně vyděšený chováním majitele) usoudí, že želva potřebuje "pro jistotu" vitamínové injekce nebo rovnou antibiotika. Tímto okamžikem začíná pro želvu boj o holý život. Tam, kde na počátku žádný problém nebyl, jich je najednou spousta. Utlumený organismus v klidovém období dostane neuvěřitelně zabrat, a některé slabší jedince to bohužel stojí život. Přitom stačilo jen málo – znát problematiku a chování svého miláčka a nepanikařit.

Chovatelem se většinou člověk nestává tím, že vezme peníze a zakoupí si pár želv, ale až tím, že nasbírá spoustu zkušeností. I tady 100% platí pořekadlo: chybami se člověk učí! Kolik želv to stálo život, než na to či ono chovatel přijde, je věc druhá, ale nikdy to není úmyslné. Když si pak otevřete stránky jistého "rádoby chovatele", v dobré víře u něj zakoupíte suchozemskou želvu a k tomu AD3 vitamíny, které vehementně nabízí za dvojnásobnou cenu (tvrdíce, jaké s tím má ohromné zkušenosti a odvolávaje se na další praktikanty)... Fajn, říkáte si, dáme kapku, ať se náš miláček má dobře. Týdny běží, želva měkne a najednou je s ní konec. Proč? Kde se stala chyba?

Tímto se z vás postupně začíná stávat chovatel, protože u příští želvy (pokud vás první úhyn neodradí) to už určitě neuěláte. Znovu již po X-té budu opakovat a upozorňovat na nesmyslné dávkování "kapka na zobák" nebo jiné metody přímého dávkování. Pro jakou želvu? Pro desetiletou, nebo jedničkovou? Rozdíl je v živé váze obrovský, přičemž v dávkování to dělá desetinásobek! Jak poznáte, kolik toho želva potřebuje? Nemáte šanci. Je nutné si uvědomit, že tímto obcházíte přírodní a jedinečné dávkování organismu dle vlastní potřeby. Když to nabízí velký obchod s tisíci položkami, dokážu to ještě pochopit, ale člověk prezentující se jako chovatel želv? Vidina více než 100% zisku je obrovská.

Přenášení domů za deště: Často se mi stává, že někdo píše, jak želvu nenechává ve venkovním výběhu, když prší nebo je chladněji. To je další zásadní chyba! Pokud želvu přesuneme do letního výběhu, zásadně ji (až na výjimky) nepřenášíme domů, a to ani na noc nebo za špatného počasí. Všechny evropské druhy hravě zvládají ranní teploty těsně nad nulou a déšť jim nevadí. Želva si odpočine od terarijního chovu a díky nižším teplotám může v klidu strávit v úkrytu i spoustu dní či týdnů (nahrazuje si tím zimní spánek). Pokud ji budeme neustále stěhovat sem a tam, bude jen zmatená z neustále se měnících podmínek.

Manipulace a noční přenášení do substrátu: Mnozí chovatelé vybaví terárium, ale pak řeší, že želva nespí tam, kde by "podle knížky" měla. Někteří majitelé to řeší tak, že želvu na noc v dobré víře přenášejí do vlhkého substrátu a tam ji zahrabávají. Tím ale berou želvě jedinečnou možnost svobodného výběru! Želva je stresována a problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Prostor chovu proto musí být členitý, aby si zvíře samo vybralo, kde stráví noc.

Importy z chovných farem: Pozor na formulky jako "EU odchov" nebo podezřele levné importy! Želvy z faremních chovů často putují v hrozných podmínkách, jsou podvyživené, trpí průjmy a parazity. U želv je nevýhodou, že umírání trvá velmi dlouho. Pokud máte na výběr, volte raději prověřené domácí odchovy i za cenu dražšího nákupu. Pozor také na Zverimexy, kde personál často nemá o chovu plazů ani tušení.

Alfou a omegou úspěšného chovu jsou chovné podmínky a strava. Zde je žebříček varovných signálů, podle nichž lze usoudit, že vaše želva je opravdu nemocná:

1. Želva v aktivním období náhle bez varování přestane žrát a slunit se, zaparkuje v rohu a je apatická.
2. Má výtok z nosu, očí, kloaky nebo jí hnisá nějaké povrchové zranění.
3. Trus je dlouhodobě řídký, silně nasládle zapáchá nebo je zpěněný.
4. Začne rapidně ubývat na váze bez ohledu na vše ostatní.
5. Působí při vzetí do ruky podezřele lehkým dojmem.
6. Je hodně pod průměrnou váhou stejně velkých jedinců.
7. Má měkký karapax, který se při stisku propadá (prsty se boří dovnitř).
8. Má zapadlé, matné, zakalené oči (nepůsobí jako lesklé korálky).
9. Má hustou rýmu bakteriálního žlutého vzhledu (nejen vodnatý světlý výtok).
10. Krvavý výtok z čehokoliv je vždy problém.
11. Chybí obranný reflex, při manipulaci neklade odpor a je odevzdaná.
12. Viditelné vředy, bulky, nádory na těle.
13. Nehybnost některé z končetin, zlomenina.
14. V trusu, v okolí kloaky či na těle má viditelné cizopasníky (červi, klíšťata).
15. Zápal plic: projevuje se vytahováním hlavy dopředu a nahoru, lapáním po dechu (i v noci) a sípavými zvuky.

To vše jsou příznaky, že je něco špatně a želvu je potřeba ošetřit, léčit nebo dopravit k veterináři. Lepší je jedna zbytečná návštěva odborníka než zanedbaná nemoc!

Podpůrná léčba u vysílené a dehydratované želvy. Léky: DUPHALYTE, RINGERŮV ROZTOK. Aplikujeme podkožně do kožní řasy u předních nohou (zásadně ne do svalu!). Pro ústní podání používáme stříkačku se zafixováním hlavy pomocí zbroušeného měkkého dřívka, případně zavedení měkké akvarijní hadičky (sondy) přímo do žaludku.

Léčba poraněného oka oční mastí OPHTHALMO-FRAMYKOIN (mazání 5–10 dní 1x denně). Oko je nateklé, slzící a matné, po aplikaci mast vmasírujeme čistým prstem.

Zduřelé hnisavé místo na měkkých tkáních (např. přechod lebky a krku). Místo dezinfikujeme (Betadine), sterilní jehlou propíchneme nebo skalpelem nařízneme, tuhý hnis důkladně vymačkáme až na krev, vyčistíme peroxidem vodíku a ošetříme Betadinem.

Přisáté klíště u měkkých tkání nebo ve spojeních štítků odstraníme vytočením pinzetou proti směru hodinových ručiček a místo vydezinfikujeme (Betadine/Septonex).

Ukázky řešení hlubokých ran na krku, amputace poškozeného rohovinového trnu na ocase, odstranění zapouzdřených cizích těles (trnů, kamínků), plísní karapaxu až po vážná zranění způsobená predátory (potkani, psi) či srážkou s autem. Základem je vždy čistota, dezinfekce, vhodné masti (Alaptid, Višněvski, Betadine) a trpělivá kontrola hojení.

Při náhlém výskytu místního fleku může jít o modřinu po pádu či přehřátí (karapax je prokrvený). Občas však červené fleky na plastronu a problémy se zadníma nohama souvisí s onemocněním ledvin a jater. V takových případech se skvěle osvědčilo podávání drceného ostropestřce mariánského (obsahuje silymarin chránící jaterní buňky) jako posyp na stravu.