Nezkušený chovatel želv

Pojem „chovatel suchozemských želv“ zní sice tak trochu magicky, avšak ne vždy přesně vyjadřuje skutečné zkušenosti a úroveň znalostí dané osoby. Učený z nebe nespadl a každý z nás si – ať už v chovu želv, nebo jinde – prošel trpkými a neradostnými začátky. Někdy to bohužel skončí úhynem zvířete, ale pokud nás první neúspěch neodradí, pro příště se chybám vyhneme. Na základě nabytých zkušeností se z nás postupně stávají lepší a lepší chovatelé. Proč to ale celé píši?

V poslední době pozoruji – a týká se to hlavně začátečníků –, že někteří lidé jsou v dobrém slova smyslu nepoučitelní. Pokud se dobře míněná rada těch zkušenějších (a nemyslím tím pouze sebe, to ani náhodou) neshoduje s jejich vlastním přesvědčením, uděláno bude všechno přesně podle jejich hlavy. Pak se ale diví, že jim želva doma nepředvádí to, co si představovali. Samozřejmě, na vlastní postup mají sto-procentní právo a nikdo jim ho nemůže vzít, o tom žádná. Mějte však na paměti, že není rada jako rada. Některé „dětské“ weby přinášejí informace mírně řečeno mimo mísu, na diskuzních fórech se nedá věřit každému anonymnímu názoru a spolehnout se nelze ani na literaturu, neboť většina knížek o chovu je sepsána ryze amatérsky.

Jako modelový příběh nám může posloužit slečna, které budeme říkat například Tereza (její jméno však není podstatné). Její chovatelské trápení začíná někdy kolem 15. srpna 2011 zakoupením želvy druhu Geochelone... (opět není podstatné), čímž život sám začíná psát jeden velký chovatelský román.

Předpokládejme, že má část mého či jiného webu přečtenou, přesto si pořídí zvíře, které nepatří k evropským druhům, a hned v úvodu jej umístí do absolutně nevhodných podmínek, aniž by si toho byla vědoma. Tím začíná příběh jedné želvy a jedné začínající chovatelky, která nemá předem připravené prostory – želva tak končí v jakémsi provizoriu do doby, než bude dokončeno finální terárium. Když jsem na dovolené sepisoval předlohu pro tyto řádky, nevěděl jsem ještě, od koho ji zakoupila ani jaké instrukce k chovu dostala. Prostě mě jen její zoufalé řádky přivedly na myšlenku napsat článek, aby se ostatní neocitli ve stejné pasti. Podle indícií jsem však brzy nabyl dojmu, že želva pochází z velkoobchodních faremních dovozů, nikoliv z chovatelského hnízda. Sleduje-li člověk internet, snaží se těmto zmateným „Terezám“ v dobrém poradit.

Počáteční umístění do provizorních podmínek, neustálé stěhování, změny teplot a stravy společně s preventivními vitamínovými injekcemi od pana veterináře udělají s organismem želvy své. Dnes už bohužel vím, že tato konkrétní želva už je v želvím nebi. Od chvíle, kdy jsem četl první příspěvky oné začínající chovatelky, jsem si v duchu nic jiného nemyslel – pouze doufal, že se mýlím, že všechno nevidím moc černě a že to přece nemůže vždy skončit špatně.

Možná se někomu bude zdát, že situaci příliš dramatizuji. V článcích sice vždy popisuji ideální stav chovu, ale je naprosto zřejmé, že stoprocentně jej dodržet se pokaždé nepodaří. Naší snahou by však mělo být se ideálu co nejvíce přiblížit a vyhnout se tak zbytečným komplikacím. Želvy nejsou investicí za korunu a i ty nejlevnější představují pro řadu lidí pořádnou díru do rozpočtu – o druzích za desítky tisíc ani nemluvě. Kdo by tedy chtěl zbytečně riskovat? Želvy jsou sice odolné a snesou ledacos, ale to bohužel neplatí o každém jedinci. Někdo porušuje veškerá chovatelská pravidla, a želva je přesto v pohodě a bezproblémová. Jiní o ni pečují jako o miminko, zvíře má vše potřebné, a přesto nastanou potíže. Zvířata jsou zkrátka živí tvorové a ke každému novému jedinci proto přistupujeme s pokorou – raději s předpokladem, že zrovna naše nová želva bude k naší smůle citlivější.

1) Klid na adaptaci: Pro každou suchozemskou želvu je změna majitele i prostředí obrovským stresem. I když se snažíte napodobit podmínky sebelépe, v novém domově je všechno jiné. Proto je zásadní umístit zvíře rovnou do předem připravených, konečných prostor a v počátku mu nic neměnit, aby se stres neprohluboval.

2) Zjistit maximum od chovatele: Informujte se u prodejce či chovatele na veškeré dosavadní podmínky – délku svícení, teploty, krmivo. Na základě těchto poznatků želvě zpočátku přizpůsobte prostředí co nejvíce tomu, na co byla zvyklá. Pokud chcete přejít na jiný systém chovu či stravy, vyčkejte, až se zvíře adaptuje, a změny provádějte pomalu a postupně.

3) Žádné preventivní zásahy u veterináře: Na zdravě vypadající želvu bez klinických příznaků nemoci nesahejte a nevystavujte ji stresu zbytečnými vitamínovými injekcemi či podpůrnými látkami. U citlivých jedinců nebo zvířat v útlumu jde o brutální zásah, který může spustit vážné zdravotní komplikace.

4) Sjednocení rad: Rady zkušených chovatelů jsou sice k nezaplacení, ale to neznamená, že budete denně měnit chovný režim podle každého názoru na internetu. Každý chová trochu jinak. Vyberte si jednoho prověřeného rádce a jeho postupy aplikujte s rozvahou a postupně.

5) Změna v pozorovatele: V prvních týdnech zapomeňte na zbytečné venčení a tahání z ubikace. Omezte manipulaci na naprosté minimum. Želva je silně konzervativní tvor a náhlé změny snáší špatně. Změňte se v klidného pozorovatele.

6) Žádná panika: Obavy typu „želva dnes ještě nečůrala ani nejedla“ jsou v prvních dnech bezpředmětné. Plazi vydrží bez potravy i vody celé dny či týdny. Potřebují čas na rozkoukání. Týden po přestěhování je z pohledu aklimatizace úplná maličkost.

Když jsem s odstupem času rekapituloval příběh naší chovatelky Terezy, musím konstatovat, že porušila snad všechna psaná i nepsaná pravidla adaptace v novém domově. Zpočátku aktivní želva se vlivem nekonečné řady „dobře míněných“ kroků začala před očima hroutit. Během několika dnů absolvovala horskou dráhu, jakou zdravá želva nepozná za celý život. Činila tak s těmi nejlepšími úmysly a snahou snést jí modré z nebe, aniž by si uvědomila, že hlavní příčinou stavu zvířete byla ona sama a nezvládnutý vstup do chovatelství.

Když jsem po čase seděl u počítače a dával tyto řádky dohromady, realita už byla bohužel krutá – zmíněná želva byla už několik dní v želvím nebi. Nešlo o zvíře vyloženě nemocné od počátku, ale o slabšího jedince z faremního chovu, kterému neodborná péče, stres a zbytečná vitamínová injekce od „dobrého“ veterináře urychlily konec.

Přenšesme se na chvíli do kůže chovatele, který želvu prodá. Odejde čilý, zdravý a bezproblémový jedinec. Za čtrnáct dní se ozve nový majitel s tím, že zvíře nepřijímá potravu a má řadu potíží. Poctivého chovatele to nenechá chladným, zatímco obchodníci s hroší kůží neřeší nic. Najdou se i kupci, kteří reklamují zvíře po půl roce a výčet výhrad beru konce.

Právě proto je vlastní reklamace tak složitá – nový majitel dokáže zvíře neodbornou péčí zdevastovat během několika hodin či dnů, často i zcela nevědomky. Vztahy mezi stranami pak rychle berou za své. V 99 % případů si za problémy mohou sami kupující nepochopením základních pravidel chovu (s výjimkou skrytých, včas neodhalitelných nemocí). Samostatnou kapitolou jsou pak bezskrupulózní obchodníci, pro které je každý prodaný kus jen položkou v pokladně.

„Posílám příběh svůj a mého kamaráda (píše majitelka zakoupené želvy): Na inzerci se objevil inzerát na prodej želvy pardálí (stáří cca 3/4 roku, cena 2300 Kč, Ostrava). Telefon zvedla slečna s tím, že má přednášky a může až večer – předala nám želvu na zastávce u nemocnice s tím, že jde o zvíře jejího bratra. Želva na pohled vypadala celkem čile, ale po čtrnácti dnech skončila u veterináře s 20% šancí na přežití. Lékařka konstatovala, že zvíře bylo **masivně předávkováno vitamínem A**, aby před prodejem vypadalo k světu a nebyly na něm znát důsledky špatného chovu. Chování takových lidí se vymyká zdravému rozumu...“

Uvedená osoba z inzerce: Petra Částková, Pavlovičova 258, Valašské Meziříčí